11.kapitola, Vyptávání, 2.část

26. května 2010 v 21:01 | Bells © |  Book-Madnight Sun
lovety.blog.cz
Díky tomu jsem měl dostatek času na to, abych se dostal k budově, kde měla Bella matematiku, dříve, než jí skončí hodina.
Užij si to, pomyslela si Alice, když odcházela za Jasperem. Už jen pár dní. Předpokládám, že ode mě Bellu asi pozdravovat nebudeš, že?
Rozčileně jsem potřásl hlavou. Byli všichni tak arogantní?
Pro tvoji informaci, tenhle víkend bude velmi slunečno. Možná by chtělo trochu pozměnit svoje plány.

Povzdechl jsem si a pokračoval opačným směrem. Možná arogantní, ale velmi užitečná. Opřel jsem se o stěnu přede dveřmi a čekal jsem. Byl jsem tak blízko, že jsem Jessičiny slova slyšel tak zřetelně jako její myšlenky.
"Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?" Vypadá rozzářeně. Vsadím se, že mi toho ještě hodně neřekla.
"Myslím, že ne." Odpověděla Bella a v jejím hlase byla slyšet nejistota.
Neslíbil jsem jí, že s ní strávím oběd? Na co myslela?
Z třídy vyšly společně, a když mě spatřily, oběma se rozšířily oči. Ale slyšel jsem jenom Jessiku.
Hezky. Wow. Určitě je toho víc, než mi prozradila. Možná, že jí dnes večer zavolám … , anebo možná bych jí neměla povzbuzovat. Doufám, že ho to rychle přejde. Mike je sice zlatý, ale … wow.
"Uvidíme se později, Bello."
Bella se ke mně, stále nejistě, přiblížila. Tváře se jí zbarvily červeně.
Znal jsem jí už dost dobře na to, abych poznal, že za tím zaváháním nebyl strach. Zřejmě šlo o ten zásadní rozdíl, který si myslela, že je mezi tím, co cítí ona a co já. Víc, než má rád on mě? Absurdní.
"Ahoj," můj hlas byl pobavený a podrážděný současně.
Její tvář jakoby se probudila. "Čau."
Nezdálo se, že bude pokračovat v hovoru, tak jsme spolu v tichosti zamířili do jídelny.
Ten trik s bundou fungoval - její vůně mě už tak nedráždila. Jen zintenzivnila bolest, kterou už jsem i tak cítil. Ignorovat ji bylo lehčí, než bych si byl myslel. Když jsme čekali ve frontě na oběd, Bella si nepřítomně hrála se zipem na svojí bundě, neklidně přešlapujíc z nohy na nohu. Často se na mě podívala, ale vždycky když se naše pohledy střetly, odvrátila se, jako kdyby jí to uvádělo do rozpaků. Že by to bylo proto, že na nás zíralo tolik lidí? Možná, že slyšela jejich hlasité šeptání - drby se šířily odevšad. Nebo možná přečetla z mého výrazu, že má problém.
Neřekla ani slovo, dokud jsem jí nezačal nabírat oběd. Nevěděl jsem co má ráda - aspoň zatím ne - tak jsem jí vzal kousek od všeho.
"Co to děláš?" namítla potichu. "Snad to nebereš všechno pro mě?"
Potřásl jsem hlavou a nesl jídlo na podnose k pokladně. "Půlka je pro mě, samozřejmě."
Skepticky nadzvedla jedno obočí, ale neřekla nic. Zaplatil jsem jídlo a odvedl ji ke stolu, kde jsme seděli minulý týden, přesně před tou hroznou hodinou zjišťování krevní skupiny. Zdálo se, že už je to více než pár dní. Vše bylo teď jiné.
Sedla si proti mně a já jsem před ní posunul podnos.
"Vezmi si, co chceš," pobídl jsem jí.
Vzala si jablko, otáčela ho v rukách a zamyšleně se na mě dívala.
"Jsem zvědavá."
To je tedy překvapení.
"Co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?" pokračovala tak potichu, že to lidské uši nemohly slyšet. Uši těch, kteří byli nesmrtelní, to už byla jiná věc. Samozřejmě, když takovéto uši dávaly pozor. Měl jsem se jim předtím alespoň o něčem zmínit ….
"Ty jsi pořád zvědavá, " postěžoval jsem si. Ach jo. Ne že bych občas nemusel něco sníst. Byla to součást mojí role. Ale velice nepříjemná.
Natáhl jsem se pro nejbližší jídlo, a když začal jíst cosi neurčitého, díval jsem se jí hluboko do očí. Nevěděl jsem, co právě jím. Něco mazlavého, velkého a odporného, jako každé lidské jídlo. Rychle jsem ho snědl a polkl jsem, snažíc se nekřivit tvář hnusem. Sousto se velice pomalu a nepříjemně sunulo mým hrdlem dolů. Povzdechl jsem si nad tím, jak to budu muset brzy dostat z mého těla. Nechutné.
Bella vypadala šokovaně. Zapůsobilo to na ní.
Měl jsem chuť zakroutit očima. To, co jsem právě předvedl, jsme všichni nacvičovali k dokonalosti.
"Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?"
Nakrčila nos a usmála se. "Jednou jsem to udělala… Nebylo to tak špatné."
Zasmál jsem se. "Myslím, že mě to nepřekvapuje."
Chovají se k sobě velice důvěrně. Jasná řeč těla. Belle o tom, co nejdříve řeknu. Naklání se k ní, jako kdyby o ní měl zájem. A i tak vypadá. Vypadá …. Božsky. Povzdechla si Jesika. Mňam.
Podíval jsem se Jesice zpříma do zvědavých očí a ona nervózně odvrátila pohled a předstírala, že se baví s dívkou, co seděla vedle ní.
Hm. Mike bude asi lepší volba. Aspoň to je reálné, ne jen představy …
"Jessica analyzuje všechno, co dělám - později ti to podrobně rozebere." Upozornil jsem Bellu.
Posunul jsem před ní zbytek pizzy - jak jsem si pozdě uvědomil - a přemýšlel nad tím, jak začít. Opět mě prostoupil hněv, když jsem si vzpomněl na její slova "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct."
Ukousla si ze stejného konce pizzy jako před chvílí já. Žasl jsem nad tím, jak moc mi důvěřovala. Samozřejmě, nevěděla, že ve mně proudí jed - ne, že by jí to, že si kousne ze stejného kousku pizzy jako já, otrávilo. Ale i tak jsem předpokládal, že se bude chovat jinak. Jako k něčemu neobvyklému. Nikdy to neudělala - aspoň ne v tom záporném smyslu …
Začnu zlehka.
"Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?"
Zdvihla jedno obočí. "Ty sis toho vážně nevšiml?"
Jako kdyby moji pozornost mohla upoutat jiná žena než Bella. Absurdní.
"Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí." Jako například, jak úžasně jí slušela ta modrá blůzka …
Dobře, že dnes měla na sobě ten otřesný svetr.
"Chudák holka," řekla Bella a usmívala se. Měla radost, že jsem si servírky nevšímal. Rozuměl jsem tomu. Kolikrát jsem si já na hodině biologie představoval, jak zmrzačím Mika Newtona?
To vážně věřila, že její lidské city v těch krátkých sedmnácti letech by mohly být silnější než nekončící tužba, která se ve mně shromažďovala celé století?
"Něco z toho, co jsi řekla Jessice…" nedokázal jsem se přinutit k lhostejnému tónu. "No, dělá mi to starosti."
Okamžitě se začala bránit. "Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají."
Vím, takovýhle lidí o sobě nikdy neslyší nic dobrého.
"Varoval jsem tě, že budu poslouchat," připomněl jsem jí.
"A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím."
Aha, tak na to myslela tehdy, když jsem jí rozplakal. Výčitky svědomí mě pohltily natolik, že jsem nakonec promluvil drsnějším tónem, než jsem chtěl.
"To jistě, to jsi mě varovala. Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš - všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela."
Další polopravda. Věděl jsem, že bych neměl chtít, aby se o mě zajímala. Ale i tak jsem v to doufal. Opravdu jsem doufal a moc.
Zamračila se na mě. "To je docela rozdíl."
"Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde."
"Tak o co jde?"
Naklonila se ke mně a zlehka si podepřela krk. Přitáhlo to pozornost mých očí a vyrušilo mě to. Jak jemnou tam musí mít pokožku …
Soustřeď se, přikázal jsem si.
"Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?" zeptal jsem se. Připadalo mi to naprosto absurdní, jako kdyby se více slov pomotalo dohromady.
Rozšířily se jí oči a přestala dýchat. Potom rychle zamrkala a tiše vydechla.
"Už to zase děláš," zabručela.
Vykulil jsem překvapeně oči. "Co?"
"Omamuješ mě," přiznala a opětovala můj pohled.
"Aha." Hm … nebyl jsem si celkem jistý, co s tím můžu dělat. Nebyl jsem si moc jistý, jestli jí chci omamovat. Ale byl jsem nadšený, že to dokážu. Tohle ovšem našemu rozhovoru moc nepomohlo.
"To není tvoje chyba," povzdechla si. "Nemůžu si pomoct."
"Odpovíš na mou otázku?" zeptal jsem se.
Podívala se dolů. "Ano."
A to bylo vše, co řekla.
"Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?" netrpělivě jsem se zeptal.
"Ano, vážně si to myslím." Odpověděla mi bez toho, aby se na mě podívala. V jejím hlase byl patrný smutný podtón. Znova se začervenala a nevědomky si skousla ret.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že pro ni muselo být neskutečně těžké se přiznat, protože tomu skutečně věřila. A já jsem v tuto chvíli nebyl o nic lepší než ten zbabělec Mike Newton, protože jsem od ní chtěl, aby vyjádřila svoje city dříve, než je vyjádřím já. Nezáleží na tom, že já vím naprosto přesně, jaké moje pocity jsou. Nedocházelo jí to, tak jsem jí je musel objasnit.
"Mýlíš se." Řekl jsem jí sametově měkkým hlasem. Doufal jsem, že v něm slyší tu něhu.
Bella se na mě konečně podívala, ale z její tváře se nedokázal nic vyčíst. "To nemůžeš vědět," zašeptala.
Myslela si, že podceňuji její city jen proto, že nedokážu číst její myšlenky. Ale ve skutečnosti byl problém ten, že ona podceňovala ty moje.
"Co tě vede k takovému přesvědčení?" zeptal jsem se.
Dívala se na mě, stále si kousala ret a na čele se jí objevila vráska. Jako už milionkrát předtím jsem si přál, abych ji mohl slyšet.
Chtěl jsem jí začít prosit, aby mi řekla, svoje myšlenky a pocity, ale zdvihla prst a umlčela mě.
"Nech mě přemýšlet," naléhala.
Pokud si jen snažila utřídit myšlenky, tak jsem mohl být trpělivý. Nebo jsem to mohl alespoň předstírat.
Dala si dlaně k sobě, spojila prsty, rozpojila je a to dělala znovu a znovu. Sledovala svoje ruce, jako kdyby patřily někomu jinému.
"No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…" zaváhala. "Nevím to jistě - já myšlenky číst neumím - ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného." Nezvedla hlavu.
Všimla si toho. Věděla, že mě tu drží pouze moje sobecké a slabošské chování? Klesl jsem proto v jejích očích?
"Vnímavá," zašeptal jsem a zděšeně jsem sledoval, jak jí přes tvář přelétla bolest. Rychle jsem se snažil odvrátit závěry, ke kterým došla. "To je ovšem přesně to, proč se mýlíš," začal jsem, ale pak jsem se vrátil k prvním slovům jejího vysvětlení. Dost mě trápily, ačkoliv jsem jim moc nerozuměl. "Co tím myslíš, 'to, co je zřejmé'?"
"No, vždyť se na mě podívej," řekla.
Díval jsem se. To bylo všechno, co jsem celou dobu dělal. O co jí šlo?
Jsem naprosto obyčejná," začala vysvětlovat - "no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe." Mávla rukou směrem ke mně, jako kdyby myslela něco, co bylo tak zřejmé, že to nepotřebovalo další vysvětlení.
Myslela si, že je obyčejná? Že jsem lepší než ona? A na to přišla od koho? Od hloupých, úzkoprsých a slepých lidí jako byly Jessica a slečna Copová? Jak to, že si neuvědomovala, že je ta nejkrásnější … ta nejdokonalejší … tyhle slova nestačily k tomu, abych jí popsal. A ani o tom nevěděla.
"Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí," ponuře jsem se uchechtl, ale ne nad tím ďábelským osudem. To její nešikovnost byla trochu k smíchu, taková roztomilá. Věřila by mi, kdybych jí řekl, že je krásná zevnitř i zvenku? Možná, že by ji nějaký hmatatelný důkaz přesvědčil. "Ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den."
Ach, ta naděje, to nadšení a to všechno doufání, které plynulo z jejich myšlenek. A ta rychlost, jakou měnili svoje představy na neuskutečnitelné. Neuskutečnitelné, protože ani o jednoho z nich Bella neměla zájem.
Já jsem byl ten, kterému řekla "ano".
Jak samolibě jsem se teď musel usmívat.
Její tvář ztuhla ohromením. "Tomu nevěřím…"
"Věř mi aspoň tentokrát - ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná."
Už jen její existence byla dostatečným důvodem ke stvoření světa.
Bylo vidět, že nebyla zvyklá na komplimenty. No, tak odteď si na ně bude muset zvyknout.
Začervenala se a změnila téma. "Ale já se neloučím," poukázala.
"Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu …" Budu někdy schopen jednat tak nesobecky, abych udělal správnou věc? Zoufale jsem potřásl hlavou. Budu muset na to sbírat síly. Zasloužila si žít. Ne to, co viděla Alice ve svojí vizi. "Jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí - " a to je přeci to nejlepší, ne? Neexistoval žádný bezohledný anděl. Bella ke mně nepatřila. " - pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil."
Když jsem to vyslovil, chtěl jsem, aby to byla pravda.
Podívala se na mě naštvaně. Moje slova jí rozzlobily. "A nemyslíš, že já bych udělala to samé?" zeptala se rozzlobeně.
Je tak zuřivá - tak jemná a křehká. Jak by mohla někomu ublížit? "Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat." Bylo bolestné, jak obrovské rozdíly mezi námi byly.
Dívala se na mě, hněv se jí z očí usadil v očích a na čele se jí objevila vráska.
Musí být něco v nepořádku s vesmírem, když si někdo tak dobrý a tak křehký nezaslouží strážného anděla, který by nad ní bděl.
No, pomyslel jsem si, myšlenky plné černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra.
Usmál jsem se. Jak jsem zbožňoval svojí výmluvu, abych zde mohl zůstat. "Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost."
Usmála se na oplátku. "Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel," řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář opět změnila na nečitelnou masku.
"Přesto," dodal jsem suše.
"Přesto," přitakala souhlasně. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany.
Jak jen mohl! Ten sobecký chudák! Jak nám mohl něco takového udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody.
"Klid, Rose," slyšel jsem říct Emmetta na druhém konci jídelny. Ruku měl omotanou kolem jejích zad a tiskl ji k sobě - snažil se jí udržet v klidu.
Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že se Bella dozvěděla z vašeho rozhovoru až příliš … a … mám - li být upřímná, mohlo to být i horší, kdybych jí hned neřekla pravdu věř mi.
Ztuhl jsem nad obrázkem, který se Alici objevil v mysli - co by se stalo, kdybych Rosalii řekl o tom, že Bella ví, že jsem upír už doma, tam, kde si nemusí na nic hrát. Jestli se do konce vyučování neuklidní, budu muset odklidit svého Aston Martina někam pryč ze země. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené v plamenech. I když jsem si to zasloužil.
Ani Jasper nebyl bůhvíjak šťastný.
S ostatními to vyřeším později. Času, který jsem mohl strávit s Bellou, jsem neměl moc a já ho nechtěl promarnit. A Alicin hlas mi připomněl, že musím ještě něco zařídit.
"Mám pro tebe další otázku," řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosalina duševního hysterického záchvatu.
"Střílej," povzbudila mě Bella, usmívajíc se.
"Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?"
Ušklíbla se na mě. "Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla," varovala mě. "To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost."
"No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě - já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit," uchechtl se při vzpomínce na její zděšený výraz. Ani když jsem jí vyprávěl o svých nejtemnějších tajemstvích, tak na tváři neměla takhle zděšený výraz. Pravda ji nevyděsila. Chtěla být se mnou. Úžasné.
"Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?"
"To asi ne," připustila. "Ale později bych to zrušila - předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník."
Zvláštní. "Ale proč, prosím tě?"
Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. "Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš."
Aha. "Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"
"Samozřejmě."
"To by nebyl problém. Všechno záleží na tom, kdo tě vede."
Na zlomek sekundy mě zaplavila představa, jako by to bylo, kdybych jí držel na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco velmi pěkného, něco co by jí slušelo, ne jako tenhle příšerný svetr.
Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotyk jejího těla, když jsem jí zachránil před dodávkou. Víc než pocitu zděšení, zoufalství nebo obav jsem si byl vědom toho úžasného pocitu držet ji v náručí. Byla tak teplá, tak jemná, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla …
Donutil jsem se přestat vzpomínat.
"Ale ještě jsi mi neodpověděla -" řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o nemotornosti, ke které se schylovalo " - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?"
Dost zlé - dávat jí na výběr z možností, mezi kterými nebyla alternativa, aby strávila den beze mě. To ode mě nebylo fér. Ale včera jsem jí to slíbil … a líbila se mi představa, že tenhle slib splním, i když jsem se toho zároveň hrozně obával.
V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svoji skutečnou stránku, když budu dost odvážný na to, abych vydržel ten následný odpor a znechucení. Znal jsem jedno místo, kde by se dalo …
"Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti," připustila Bella. "Ale chci tě požádat o laskavost."
"Ano, s výhradami." Co by ode mě mohla chtít?
"O jakou?"
"Můžu řídit já?"
Zamračil se. Měl to být vtip "Proč?"
"No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí."
Obrátil jsem oči v sloup. "Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení." Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.
Edwarde, naléhavě na mě volala Alice.
Náhle jsem se díval do jasného slunce, do jedné z Aliciných vizí. Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to místo, kam jsem se chystal vzít Bellu - malá louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě - daleko od lidských obydlí, takže i v mojí mysli mohl být na chvíli klid.
Alice ji též poznala, protože ji nedávno viděla v jiné vizi - v jedné z těch svých nezřetelných, rychle pomíjivých, kterou mi ukázala to ráno, když jsem zachránil Bellu před dodávkou.
V té vizi jsem nebyl sám. A teď už to bylo celkem zřetelné - byla tam se mnou Bella. Takže jsem byl dostatečně odvážný. Nepochopitelně se na mě dívala a na tváři jí hrály veškeré možné barvy duhy.
Je to stejné místo, pomyslela si Alice, její myšlenky byly plné zděšení, které absolutně nešlo dohromady s poklidnou vizí. Napětí možná, ale hrůza? Co myslela tím, že je to stejné místo?
A v tu chvíli jsem to zahlídl.
Edwarde, zaprotestovala ostře Alice. Já jí zbožňuju, Edwarde!
Tvrdě jsem jí vyhnal ze své mysli. Nezbožňovala Bellu tak jako já. Její vize byla neuskutečnitelná. Nesprávná. Byla zaslepená, viděla nemožné věci.
Neuplynulo ani půl vteřiny. Bella se zvědavě dívala na moji tvář, čekala, že budu souhlasit. Zaznamenala ten chvilkový moment hrůzy na mojí tváři nebo to pro ni bylo příliš rychlé? Soustředil jsem se na ni a náš nedokončený rozhovor, vytlačujíc Alici a její mylné a klamavé vize ze svých myšlenek. Nezasloužily si mojí pozornost.
Ale i přesto jsem nedokázal udržet ten hravý, bezstarostný tón, kterým jsem se navzájem dobírali.
"Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?" Zeptal jsem se jí a do hlasu se mi vkradl chmurný podtón.
Znovu jsem se snažil vytlačit Aliciny vize někam daleko, aby se mi více nevkrádaly do myšlenek.
"U Charlieho méně vždy znamená více," řekla Bella s přesvědčením. "Kam vůbec pojedeme?"
Alice se mýlila. Hrozně se mýlila. Nebyla tu žádná šance, že by se její vize vyplnila. Byla to stará vize, neplatná. Věci se změnily.
"Počasí bude pěkné," řekl jsem pomalu, bojoval jsem se strachem a nerozhodností. Alice se mýlila. Budu se tvářit, že jsem nic neviděl ani neslyšel. "Takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít."
Bella to ihned pochopila, oči se jí rozzářily vzrušením. "Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?"
Možná že, jako už tolikrát předtím, bude její reakce úplně opačná než bych čekal. Nad touto možností jsem se pousmál a snažil se vrátit k bezstarostnému tónu. "Ano. Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě."
Stiskla dotčeně rty.
"Phoenix je třikrát větší než Seattle - jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy -"
"Jasně," přerušil jsem jí, "ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou."
Mohla zůstat navždy a stále by to pro mě nebylo dost dlouho.
Neměl bych takhle přemýšlet. Neměli jsme tolik času - věčnost. Každá sekunda byla důležitá, ona se měnila, zatímco já jsem zůstával stále stejný.
"Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě."
Jasně že ne, protože její instinkty byly úplně k ničemu.
"Já vím," povzdechl jsem si zadumaně. "Ale měla bys o tom říct Charliemu."
"Proč bych to proboha dělala?" zeptala se ohromeně.
Díval jsem se na ni, zatímco mi vize, které jsem nedokázal potlačit, naplňovaly myšlenky. "Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!" zasyčel jsem. Aspoň tohle pro mě mohla udělat - aspoň něco by mi neustále připomínalo, že mám být opatrný.
Proč mi to jen Alice musela ukázat?
Bella hlasitě polkla a věnovala mi dlouhý pohled. Co viděla?
"Myslím, že to risknu," nakonec konstatovala.
Bože. Vzrušovalo jí riskovat svůj vlastní život? Byl to nějaký druh adrenalinu? Zamračil jsem se na Alici, která se na mě pořád dívala. Rosalie se vedle ní hrozivě mračila, ale netrápilo mě to. Tak ať si zničí moje auto. Vždyť je to jenom hračka.
"Mluvme o něčem jiném," navrhla náhle Bella.
Opětoval jsem její pohled a přemýšlel jsem nad tím, jak málo dávala pozor na důležité věci. Proč mě neviděla jako netvora, kterým jsem byl?
"O čem si chceš povídat?"
Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Pravděpodobně chce probírat něco, týkající se našeho tajemství. Na chvíli strnula, ale potom se na mě znovu podívala.
"Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům."
V tomhle směru byla velice nevšímavá. Podíval jsem se na ní a zvedl jedno obočí.
"Medvědi?" vydechla.
Ironicky jsem se pousmál a díval se, jak jí to pomalu dochází. Bude mě konečně brát vážně? Donutí ji k tomu vůbec něco?
Vzpamatovala se ze šoku. "No ale medvědi nemají lovnou sezónu," dodala upjatě a zúžila oči.
"Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní," informoval jsem jí.
Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým výrazem. Spadla jí čelist.
"Medvědi?" zopakovala ztěžka.
"Emmett má nejradši grizzlyho."
Sledoval jsem její výraz, jak jí tahle informace pomalu dochází.
"Hmmm," zabručela a ukousla si další kousek pizzy. Zamyšleně žvýkala a pak se dlouze napila coly.
"Takže," řekla po chvíli, když ke mně zase vzhlédla. "Co máš nejradši ty?"
Asi jsem mohl tuhle otázku čekat, Bella byla stále příšerně zvědavá.
"Pumu," poznamenal jsem stroze.
"Aha," pronesla zdvořile nezaujatým tónem. Tep jejího srdce byl naprosto pravidelný, jako kdybychom si povídali o oblíbené restauraci.
Tak fajn. Jestli se chtěla tvářit, že to není naprosto nic divného …
"Samozřejmě," řekl jsem nezaujatě "musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři - akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?"
Když mě poslouchala, na tváři měla výraz žáka, který sleduje výklad učitele. Musel jsem se usmát.
"No jasně, co?" zamumlala s dalším kouskem pizzy v puse.
"Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů," pokračoval jsem ve výkladu " - právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit."
Už uběhlo sedmdesát let a jeho to stále ještě nepřešlo.
"Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly," souhlasně přikývla.
Nedokázal jsem zadržet smích, když jsem potřásal hlavou nad jejím nepřirozeným klidem. Tenhle výraz si musela pravděpodobně nacvičovat. "Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím."
"Snažím se představit si to - ale nemůžu," přiznala. "Jak lovíte medvědy beze zbraní?"
"Ale my máme zbraně." Uvedl jsem to na pravou míru a zeširoka jsem se usmál. Očekával jsem, že se lekne, ale ona mě jen pozorovala. "Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví."
Podívala se směrem ke stolu, kde seděl zbytek mojí rodiny, a zachvěla se.
No konečně. Zahihňal jsem se pro sebe. Jedna část mého já si přála, aby k tomu přistupovala tak nevšímavě jako doteď.
Zírala na mě, oči zeširoka otevřené. "Ty jsi taky jako medvěd?" zeptala se potichu.
"Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají," snažil jsem se opět o bezstarostný tón.
"Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá."
Pokusila se o úsměv. "Možná," zopakovala. Potom zvědavě naklonila hlavu. "Mohla bych to někdy vidět?"
Nepotřebuju Aliciny vize, abych si dokázal tuhle hrůzostrašnou situaci představit - moje představivost byla dostačující.
"Absolutně ne!" zavrčel jsem.
Se zmateným a vyděšeným výrazem se ode mě odtáhla.
Taky jsem se odklonil, abych mezi námi vytvořil trochu prostoru. Nikdy se na to nebude dívat, že? Ani se mi nesnaží pomoc, udržet ji naživu.
"Příliš by mě to vyděsilo?" zeptala se po chvíli vyrovnaně. Ale její srdce stále bilo nepravidelně.
"Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer," procedil jsem mezi zuby. "Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc."
Rozzlobeně jsem se na ni díval a čekal jsem, kdy se lekne. jsem byl už dost vystrašený představou, že by byla Bella nablízku, když lovím …
"Tak proč?" naléhala.
V očích se jí ale neodráželo nic víc než zvědavost a netrpělivost. Čekala na odpověď.
Ale naše hodina společného času uplynula.
"Až jindy," řekl jsem nakonec a vyskočil na nohy. "Přijdeme pozdě."
Zmateně se rozhlídla kolem sebe, jako kdyby zapomněla, že jsme na obědě. Jako kdyby zapomněla, že jsme vůbec ve škole - překvapená, že nejsme sami na nějakém opuštěném místě. Celkem jsem tomu pocitu rozuměl. Když jsem byl s ní, taky mi dělalo problémy registrovat zbytek světa.
Vyskočila a popadla batoh.
"Takže jindy," souhlasila a já jsem v jejím výrazu viděl odhodlanost donutit mě k odpovědi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama